Rádi bychom se s Vámi podělili o naše zkušenosti s
porodnictvím z trochu jiného úhlu pohledu, než je tradičně zvykem.
V době početí je naše vědomí nebo uvědomování si úplné a
čisté. Naše vědomí si uvědomuje všechno mnohem skutečněji a pravdivěji,
protože nemáme vyvinuté fyzické orgány, kterými bychom přijímali
zkreslené informace o světě. Prožíváme harmonii a jednotu se sebou
samým ale i s nekonečným vesmírem. Jak se začne utvářet naše fyzická
forma, začne se měnit i naše poznání. Neohraničené poznání v době
početí se začíná vytrácet a začínáme se zabývat tím, jak to bude v tom
našem životě asi vypadat. Začínáme prožívat emoce, které jsme si
schopni i po letech uvědomit při věkových regresích.
Pociťujeme pochybnosti i strach našich rodičů v tom momentě, kdy si oni
uvědomí, že možná jsme. Vnímáme všechno, co si přejí, jestli se na nás
těší nebo chtějí naši smrt. V maminčině lůně si klademe řadu otázek.
Tou nejpodstatnější je otázka: "Jak ten náš život bude vlastně vypadat
a jak to tam venku všechno zvládnu?" Objevují se první strachy a obavy.
Jaká bude moje rodina? Vytvoří mi moji rodiče harmonické prostředí pro
můj život a umožní mi naplnění mého životního cíle? Nebo se naše rodina
rozpadá a JÁ budu OSAMĚLÝ? Budou mně vůbec chtít? Chtějí holku, ale JÁ
jsem kluk! Co když jsem si nevybral ty správné rodiče, pravou chvíli přijatelné
místo pro tuto inkarnaci? Bude mít můj život smysl? Ano, i dítě před
porodem má svoji VOLBU - žít nebo zemřít, narodit se nebo nenarodit. Ne
matka volí potrat, ale dítě si volí, jestli chce zemřít na základě
svých emocí v lůně. Překonáme-li tyto pochybnosti a přijmeme
zodpovědnost za náš život, pak se narodíme do nového světa a zvolíme si
bolest jako cestu k životu. Přesto, že volíme život, život plný
bolesti, volíme i smrt. Při bolestivém porodu prožijeme smrt. Zemře
naše jednota s maminkou a svobodně ukončíme život v maminčině lůně.
Celý proces porodu je doprovázen fyzickým nepohodlím, bolestí a řadou
nepříjemných emocionálních zážitků. Bolest neprožívá jen maminka, ale
bolest prožívá především nově narozené dítě.
Porod byl pro většinu z nás největší bolestí, jakou jsme kdy prožili a
podstatným způsobem ovlivnil náš život. Prožitá bolest a její důsledky
se tak stávají základem našich budoucích reakcí, při jakémkoliv setkání
s bolestí.
Přestože nikdo z nás není schopen si pamatovat průběh svého porodu, náš
mozek a naše buňky dokáží všechny prožitky zaregistrovat a uložit.
Vytvoříme si v sobě programy, jak se vypořádat s bolestí.
Dítě, které přichází na svět, vnímá své okolí a je schopno jej
vyhodnocovat. Bohužel, ne všichni toto víme, nebo si to neuvědomujeme,
co od nás dítě, které právě přichází do našeho světa očekává. Hned při
narození se tak setkává s negativními pocity a prožívá tak první
emocionální problémy.
Je třeba si uvědomit, že nejen maminka prožívá bolest, ale i to dítě.
Ale pocity dítěte si nikdo neuvědomuje, všichni běhají kolem maminky a
dítě se samo musí vypořádat s novou změnou. Narodí se do chladu,
ostrého světla, nikdo se s ním nepomazlí, všichni s ním zacházejí jako
s věcí, natahují jej (9 měsíců mělo svou pohodlnou polohu), aby ho
mohli hned po porodu změřit a zvážit (studená váha).O všechny své
potřeby se musí hlásit.
Jaké asi emoce prožíváme při porodu? Roztrhneme tělo maminky, které
bylo naším útulným domovem, slyšíme křik maminky, vnímáme její emoce,
strach, bolest a ONA (maminka) neslyší naše němé reakce a nevnímá naše
emoce. Cítíme se opuštění a …. Obviňovali jste se z toho, že mámě
způsobujete bolest? Cítili jste žal a pocit viny za způsobenou bolest?
Tyto a řadu dalších emocí prožívají naši klienti při odblokování jejich
současných problémů, které mají příčinu v době porodní. Toto je také
častá příčina, proč muži ubližují ženám. Podvědomě si říkají, mají
naprogramováno, když jsem mohl ubližovat mamince při porodu, proč bych
dnes nemohl svou ženu mlátit, nebo emocionálně vydírat?
K přesnému určení emocí během porodu používáme kinezilogické testování
a emoce vybíráme na Barometru Chování.
Na závěr bychom rádi uvedli další emoce, které mohou nastat při porodu
a nastartovat naši duševní poruchu nebo nemoc v pozdějším věku.